Město pod útesem
Po budíčku v 7:00 mě čekal výhled na údolí plné kaktusů a kopců na druhé straně.
Hned co jsme se posbírali a složili naše hamaky i sebe do auta jsme odjeli, abychom nevyvolávali rozruch. (Nejspíš naše přespávání bylo všem jedno, protože včera večer kolem nás projelo snad celé město).
Další cíl bylo město Cefalú. To nás naprosto uchvátilo svojí krásou. Nejdřív jsme našli Conad, což je místní síť supermarketů a koupili si k snídani párky, housky, ovoce a Colu. Zase nebylo kde zaparkovat a my projeli 5x dokola než se jedno místo objevilo. Čárky s benzínem rychle ubývaly.
Bombu od vařiče nosil Petr sebou v batohu, aby nám v tom horku nebouchla v autě. Ještě, že si na ní někdo vzpomněl. Kluci jí později nechali prodejci suvenýrů v Alcantaře, aby si mohl vařit čaj alespoň on, když nám to nevyšlo.
Pláž vypadala nádherně. Nad městem se tyčil vysoký útes. Promenáda byla do písmene U a na konci bylo město protažené molem do moře a nám se tak naskytoval nádherný výhled. V té zaoblené části byly staré činžáky a přímo před nimi bylo moře a pláž. Žádný chodník, pod domy byla hned voda, takže to vypadalo, že se koupete na starobylém sídlišti. My prošli po molu a pak městem až k nejvyššímu bodu pod útesem, kde se nacházel kostel. Uličky ve městě byli úzké s dostatkem stínu. Všude byli obchůdky, restaurace a krásné oprýskané domy.
Po prohlídce Cefalú jsme vděčně skočili do moře. Byla to mnohem lepší pláž než včera. Osušky jsme si natáhli hned u vody a já se snažila postavit hrad. Akorát to vypadlo jako ošklivý blob, který se vzápětí rozpadl. Moje písková architektura byla zničena a já si cestou ke sprchám popálila chodila, když jsem si naivně myslela, že přeběhnu žhavý písek ke sprchám bosa. Blázen.
K tomu jsem si zapomněla namazat ty části těla, na které si nedosáhnu - na svoje záda a ramena, která do večera pořádně zčervenala jako chilli paprička. Pěkně pálivá.
Tolik osobního selhání v jednom dni.
K obědu jsem si dala s Tomem na půl pizzu a sama jsem si pak odběhla koupit vyhlídnuté magnetky. Na cestách vždy kupuji magnetky na lednici a hledám tu nejnižší cenu. Tyhle věci jsou na většině míst šíleně předražené. Když víte, kde hledat a neskočíte hned po první věci, kterou vidíte většinou to seženete i o 70% levněji. Takže mě se téměř všude daří koupit jednu magnetku za jedno euro. A povedlo se mi to i v Cefalú.
Slunce nás pálilo až do večera a na nebi nebyl za celou dobu ani mráček. Sedat si do rozžhaveného auta byl vždy očistec.
Dubový les
Od Cefalú jsme odjeli do vnitrozemí. Teď se budeme pomalu přibližovat k Etně. Už zítra jí uvidíme.
Cestou byl nádherný a hlavně neoplocený dubový les. Nekoukala jsem se, kde přesně to bylo, ale nejspíš někde v okolí Madonie. Tam budeme dnes spát. Byla to radost vidět kus neoplocené země a hlavně tak krásné.
Naše auto zůstalo stát pod kopcem, na kterém byl piknikový stůl, a my se vydali na průzkum. Vedlo tu několik turistických cest. Nedaleko silnice se mezi stromy se pohybovalo pár zvířat. Kluci mi tvrdili, že to jsou kozy. Ale žádné kozy to nebyli. Byli to prasata. Nedaleko vrcholku, kde měla být naše ložnice, stálo jedno prase přímo před námi. Jen pár metrů od nás. Nás malý výlet skončil už po kilometru, ani ne. Pohled na prase přímo před námi nás otočil zpátky, protože nikdo z nás nevěděl, jestli se nás třeba nerozhodne vzít rypákem.
Na internetu jsem našla, že zdejší černá prasata nechávají pást na volno, aby měli lepší maso, a pak je odchytávají. Ale to my nevěděli a asi se nám to ani nechtělo riskovat. Tak se naše kroky stočili zpět na naše vyvýšené místo s nádherným výhledem na mohutné kopce kolem. Chvíli se všichni rozhlíželi, bloumali a nasávali atmosféru, než jsme se vrátili pro hamaky a věci na spaní do auta a šli si pověsit hamaky na duby. Večeřeli jsme na okraji skály s pohledem na zapadající slunce.
Něco takového nezachytí žádný foťák. Tu vůni, tu chvíli, kdy slunce pomalu mizí za obzorem moře, ten večer, ten moment považuji za vrchol a nejdokonalejší okamžik našeho výletu. Popíjeli jsme teplé pivo a jedli gumové medvídky a bylo nám krásně.
Slunce zapadlo a my se pomalu odebrali na náš kopec a vlezli si do hamak.
Chrousti ztichli a kolem nás se zanedlouho rozprostřela úplná tma.
Eliška se bojí
Kluci už zařezávali, nebylo ani kousek světla a do ticha kolem nás se
rozlehl dusot kopyt nějakého zvířete, které přiběhlo. Adrenalin mi v tu chvíli
vylítl pěkně vysoko. To je snad vtip?Když na to teď vzpomínám, musím se smát sama sobě. Ale v tu chvíli byla moje dušička podělaná strachy. (Ehm, posera, co chce spát pod širákem). Ani jsem se neodvážila pohnout a přemýšlela, jaká šelma nás to přiběhla sežrat. Ani mě neuklidnil fakt, že zvíře velmi hlasitě žralo jen listí ze stromů. Jediné co by mě uklidnilo, by bylo, kdybych si to neškodné zvířátko mohla prohlédnout, dřív než mi strčí hlavu do hamaky a já dostanu infarkt. To se mi, ale nesplnilo, dokud mýtinku neosvítil měsíc a to bylo až po pár hodinách.
S čelovkama nebylo nic vidět a já nakonec usnula.
Nikdy předtím jsem nespala pod širákem v neznámé přírodě a na to, že kolem mě budou možná běhat prasata a podobně jsem byla naprosto nepřipravená. I když předtím běhali v lese za denního světla a já je viděla!! Asi moc koukám na horory. Ve tmě se v mé hlavě proměnily v krvežíznivé potvory.
Frkání mě rušilo dlouho do noci, dokud se v měsíčním světle konečně neobjevila silueta obrovského bílého koně.(Jednorožce). A já mohla v klidu spát, protože tady žádné bestie nežijí.
