Eliška Zdislava

Po více než půl roce přišel den, který jsem si několikrát představovala ve své bujné fantazii.
Tahle kapela sem jezdí pravidelně už skoro 30 let. Jen byla otázka času kdy se to stane.

Depešákům jsem definitivně propadla během melancholického období na podzim 2014. Užívala jsem si hudby, života, nezávislosti, osamělosti a poslouchala jsem je každý den na cestě do práce.
Někteří by mohli říct, že nejsem ani za mák fanoušek jako oni. Vždyť je poslouchají už třicet let!!  Ale zamilovat se je snadné a láska je intenzivní a v hudbě pro mě žádné limity nejsou. Jednou je miluju, ať je to rok nebo dvacet.

Byla jsem dlouhé měsíce mučedník lásky. Poznala jsem nové věci a představovala jsem si narvanou halu, která zpívá moje nejoblíbenější písničky. Chodila jsem mezi podzimními listy a měla v duši zvláštní úlevu, že já jsem já a nikdo jiný. Pamatuju si na ten podzim jako na včerejší den.
Před pár dny jsem se ocitla v hale pro 20 tisíc lidí a Depešáci váleli.  Lidé všech věkových kategorií přišli na další z desítky koncertů, které tu odehráli. Nikdy ve svém turné nevynechali Prahu a poprvé tu hráli v roce 1988. Už poprvé v Praze hráli pro 13 tisíc lidí. Byla to v té době naprosto vyjímečná a zlomová věc. Ještě jsem ani nebyla na světě a tehdy i minulý týden tam bylo určitě spousta lidí, kteří je tehdy viděli poprvé jako vzácnost. Je to fascinující.
Jsem štastná, že jsem je mohla vidět a určitě si nenechám ujít další jejich kocert až tu budou.

Na své narozeniny jsem si přála jet na výlet. Rozhodli jsme se pro hrad nedaleko Prahy, na kterém jsem ještě nebyla. To byl ale omyl. Když jsme poprvé vešli na nádvoří moje paměť se probudila. Vzpomínky na základku nemám moc hezké. Tak si je raději nepamatuju. Ten den jsem si mohla vytvořit jiné vzpomínky plné malých dobrodružství, které si budu pamatovat ráda.

Český Šternberk je hned u nádraží a na nádvoří jste do patnácti minut. Věděli jsme už dopředu, že počasí bude nepříznivé a jeho poloha a dostupnost nám tedy velmi vyhovovala. Na hlaváku jsme naskočili na vlak do Čerčan. Tam jsme přestoupili a pokračovali dál vláčkem spolu s důchodkyní, která se neustále přemisťovala a mladíkem v ponožkách.
Přes Žampašský most slavného Posázavského pacifiku jsme nejeli. Zjistili jsme, že to je zcela jiný úsek na který musíme vyrazit někdy příště. Ale Sázava byla pořád nadohled.

Tehdy v tom rozkošném vláčku mě také napadlo, že bychom mohli jet v létě na pár dní na vodu. Pohled na klidnou Sázavu, chatky a kempíky kolem mě úplně rozněžnil. Nikdy jsem na vodě nebyla kromě jednoho dnu, když jsem byla ještě miminko a to si pochopitelně nepamatuji. Do nedávna jsem jet na vodu odmítala. Myslela jsem si, že takovou věc nejsem schopná absolvovat. Tak teď doufám, že se mi moje přání splní protože mi to v tuhle chvíli přijde jako nejlepší nápad jak zažít nové dobrodružství.

Zastávku u hradu jsme nepřejeli jen díky tomu mladíkovi v ponožkách, který vlak na znamení zastavil a od zastávky pokračoval v běhu do ztracena jako zajíc.
Vesnice pod hradem byla vylidněná, vše bylo zavřené a nikde ani živáčka. Zmrzlinové počasí to tedy ten den nebylo. Během chvilky jsme zdolali strmé schody a ocitli se na nádvoří hradu. Zakoupili jsme si lístky na prohlídku a jen těsně jsme unikli dalšímu dešti. Nádvoří bylo plné lidí různých národností a naše prohlídka byla skoro v plném počtu. Sice nevím jaký je plný počet, ale na mě tam bylo lidí tak akorát abych se necítila utlačovaná.
Zase jsme neulovili ani jednu kešku. V dešti se nám prostě k hladomorně nechtělo.
Hezké počasí mi není souzeno, ale už jsem si zvykla a byla bych šťastná i kdyby mi kroupy padali na hlavu.