Eliška Zdislava

Ujeli jsme přes 1000km. Začali jsem v Trapani, objeli kolem dokola celý ostrov.
Na několik míst, které byli na mém seznamu k vidění jsme se ani nedostali, ale to kvůli času letícímu rychlostí světla ani nešlo. Celý týden se nám neskutečně vyvedl.

Užíváme si stínu

Cestou jsme se naposledy zastavili na pláži. Já už usínala úplně všude, v autě a teď i na pláži. Slunce mě lehce ukolébalo ke spánku.

Poslední koupání v moři

Agrigento

Odpadky v ulicích měst

Tyhle jediné fotky odpadků jsem pořídila v Palermu

Divoké kočky v městech a psi na venkově se živí odpadky

Náš bejvák

Hamaky jsou ultra pohodlné.

Den v Syrakusách

Zase nám došla voda. Včera jsme sice nakupovali, ale kluci omylem vzali ochucené citronové vody. Takže na nás přišla menší krize. Místní vodu jsme si natočili do lahve, ale byla hodně slaná a teplá.  Taková voda tu je všude a je označená jako pitná, ale pít se opravdu nedá.

Vejde se sem až 15 000 diváků.

Divadelní zázemí. Šatny.

Řecké divadlo mě zklamalo. Momentálně je obložené prkny, protkané kabely, je tam položený obrovský červený koberec a vůbec se na to nedá koukat jako na antické dědictví naší krásné planety, kde se hráli dramata Sofokla,Euripidova... Představení, které tu hrají, může být kouzelné, ale s tou technikou okolo, to ztratilo svojí jedinečnost. Výhled na město byl ovšem mimořádný.
Kromě divadla je tu, ale k vidění spousta dalších památek a přírodních útvarů, které mě přenesli o tisíce let nazpět.

Ucho Dionýsovo.

Římský amfitéátr.

Raguza

Odpoledne se zatáhlo a udělalo příjemně. Okouněli jsme na promenádě, kde se divoké kočky rvali o odpadky. V prvních dnech nás překvapilo, že celá Sicílie je zavalená tunami odpadků.
Okolo silnic přetékají popelnice, všude jsou černé skládky a v ulicích měst, to vypadá v postranních uličkách jako na skládce. Je to proto, že místní popeláři stávkují z důvodu nevyplácení mzdy. Sicílie má problémy se svozem odpadu víc jak 14 let. V roce 2007 se v zemi nahromadilo víc jak 110 000 tun odpadu.

Tohle mi na cestování přijde nejvíce smutné. Nejen tady, ale všude na světě si vytváříme nehostinné prostředí, ničíme přírodu a planetu. Z masového turismu a chtíči po pohodlí lenivíme a nestaráme se o okolí. Sicílie je krásná, ale je zničená. Stejně tak, jako další místa na Zemi. Tady mi došlo, jak moc má smysl žít zero waste a předávat svoje zkušenosti dál.

V Syrakusách se mi líbilo, ale myslím, že bych tady ráda strávila trochu víc času. Dnešní den totiž utekl velmi rychle.

Poslední pohled na město.

Vítr od moře foukal, zatáhlo se a my jeli do Ragusy. Už se pomalu stáčíme zase zpátky na sever. Naše dovolená se přehoupla přes půlku.
V podvečer se nad námi přehnala přeháňka, den se krátil a tak byl čas hledat další místo na spaní.
 

Nádherná Ragusa

Bude bouřka.

Zase jsme jeli kolem samých oplocených oblastí na pobřeží. Byla tu série kempů vedle sebe a nám netrvalo dlouho, než jsme do jednoho z nich vjeli a za hubičku si tu pověsili hamaky na sloupky a palmy. Kemp byl přímo u moře a my se koukali na zapadající slunce.

(Po dlouhé odmlce, kdy jsem si zas dávala do pořádku svůj život se vracím dopsat, to co jsem začala.)

Z lesa

Čekalo nás další krásné ráno a já si při té příležitosti slíbila, že přestanu být posera.

První noc se zdálo, že týden je dlouhá doba, na to bydlet v autě, ale místo na přespání jsme vždy našli, sprchovali jsme se na pláži a ve městě byla vždycky nějaká ta kavárna nebo restaurace se záchodem. A dnes už je náš roadtrip skoro v půlce.

Tahle dovolená je pro mě úplně nové dobrodružství. Tom stopoval celou Evropou, kluci takhle projeli a prostopovali Norsko, ale já něco takového zažívám poprvé.

Vždycky jsem se viděla na takové té typické dovolené, kdy máte všechno pohodlí zajištěné a nic nemusíte řešit. Ale teď zjišťuji, že se to dá dělat i jinak a že mě to šíleně baví.

Vyhovuje mi špína, nejistota, nějaký ten strach a spoustu zážitků. Počítala jsem s tím, že mi bude nepohodlně, vedro, že budu mít žízeň. Že se spálím a budou mě svědit komáří štípnutí, kterých už teď mám nepočítaně včetně jednoho obrovského na čele.

Cokoliv se na našem výletě může pokazit, ale učím se, že když na to moc nemyslím a dopředu s tím počítám, tak se toho vlastně nic moc nestane. Tyhle věci jsou součástí, toho co děláme. Všechno záleží na tom, jak se s tím popereme a to mě prostě baví a posunuje mě to dál. Nejvíc tady teď bojuju se svým strachem z neznáma v noci. A přitom je to v pohodě. Jen moc koukám na horory a mám bujnou představivost.

Den před odjezdem jsem zvracela, jak alík a vypadalo to, že neodjedu. A teď jsem tady a zítra polezu na sopku. Všechno je super.

Všude je plno květin.

A překrásných dveří.

Fotku si pánové vyprosili.

Města na kopcích, kaňon a noc na Etně

Kolem deváté byla už Etna na obzoru. Na její severní straně se nachází nádherné město Castiglione Di Sicilia s neuvěřitelným výhledem a s troskami středověkého hradu na jeho vrcholu.

Slunce dnes pálilo obzvlášť intenzivně a my se šplhali až k hradu úzkými uličkami. Trosky byly volně přístupné a naší samostatnou prohlídku dokončil milý průvodce. Sám od sebe nám svojí angličtinou s italským přízvukem (kterou považuju za neskutečně roztomilou) řekl o historii města i okolí.

Pohled z Castiglione Di Sicilia.

Castiglione Di Sicilia.

Spálená ramena mě příšerně pálila a já toužila po ochlazení v našem dalším cíle – v lávovém kaňonu Alcantara.

Pro změnu jsme zase nemohli najít místo na oběd, ale náš strážný anděl nás navedl do jedné moc pěkné restaurace přímo u dolního parkoviště kaňonu. Majitelka byla neuvěřitelné zlatíčko. Poradila nám, ať jdeme nahoru po silnici a koupíme si lístek do horní části pláže jen za euro. Tady dole stojí vstup na soukromou pláž 13 eur. A k radě nám nabídla nejluxusnější obrovské olivy naložené v oleji a chilli.

Po obědě jsme sešli po strmých schodech hluboko pod úroveň silnice do kaňonu.

Voda byla nádherně ledová. Přesně něco pro moje spálená záda. Obklopovaly nás vysoké skalní útvary vytvořené lávou. Vzadu byl vodopád a my se podél skály vydali proti proudu s až k peřejím a pak se nechali unášet silným proudem zpět na začátek.

Po vydařeném koupání a odpočinku se kaňon začal plnit lidmi a my se vydali zase dál. Na skok do města, kde se natáčel Kmotr a pak k Etně do 1800 metrů na parkoviště, které slouží hlavně při zimním provozu pro lyžaře. Teď bylo prázdné.

Jedna z filmových lokací Kmotra.

Láva.

Naše zásoby jídla se poměrně zúžily. Nestihli jsme dnes žádný obchod. Jediný široko daleko byl už v šest zavřený.

V sedm večer bylo ještě takové vedro, že se mi roztékal mozek a já se těšila, až zapadne slunce. Můj první kontakt s lávovým štěrkem byl při hledání vhodných stromů, na které pověsíme hamaky, a moc se mi to v sandálkách nelíbilo.

Všude bylo milion much a komárů a už to vypadalo, že budu spát na samotce a všechno mě sežere za živa. Nakonec jsme hamaky pověsily blízko parkoviště. Pohled nahoru byl uchvacující.

Moje hamaka zase visela moc vysoko, ale už jsem se naučila do ní skákat a vlastně to bylo moc příjemné viset tak vysoko nad zemí.

V půlce noci mi ledový vítr profoukl spacák i hamaku a já půl hodiny ležela a snažila se zahřát a usnout. Pak se ozval Tom, že mu je taky pěkná zima a oběma nám drnčely zuby. Radimovi prý zima nebyla, ale šel s námi do auta, protože sám zůstat nechtěl.

A tak jsme se ve dvě ráno přesunuli do auta, našli si polohu v polosedě a já spala jak miminko. Probudil mě budík, světlo a vyschlá ústa. Bylo mi, jako kdybych spala týden bez vody na poušti, ale těšila jsem se na skromnou snídani a naší dnešní výzvu vyšlapat tuhle sopku.

 

Ještě pár stránek a do hajan.

Město pod útesem

Po budíčku v 7:00 mě čekal výhled na údolí plné kaktusů a kopců na druhé straně.

Hned co jsme se posbírali a složili naše hamaky i sebe do auta jsme odjeli, abychom nevyvolávali rozruch.  (Nejspíš naše přespávání bylo všem jedno, protože včera večer kolem nás projelo snad celé město).

Další cíl bylo město Cefalú. To nás naprosto uchvátilo svojí krásou. Nejdřív jsme našli Conad, což je místní síť supermarketů a koupili si k snídani párky, housky, ovoce a Colu. Zase nebylo kde zaparkovat a my projeli 5x dokola než se jedno místo objevilo. Čárky s benzínem rychle ubývaly.

Bombu od vařiče nosil Petr sebou v batohu, aby nám v tom horku nebouchla v autě. Ještě, že si na ní někdo vzpomněl. Kluci jí později nechali prodejci suvenýrů v Alcantaře, aby si mohl vařit čaj alespoň on, když nám to nevyšlo.



Po prohlídce Cefalú jsme vděčně skočili do moře. Byla to mnohem lepší pláž než včera. Osušky jsme si natáhli hned u vody a já se snažila postavit hrad. Akorát to vypadlo jako ošklivý blob, který se vzápětí rozpadl. Moje písková architektura byla zničena a já si cestou ke sprchám popálila chodila, když jsem si naivně myslela, že přeběhnu žhavý písek ke sprchám bosa. Blázen.

K tomu jsem si zapomněla namazat ty části těla, na které si nedosáhnu - na svoje záda a ramena, která do večera pořádně zčervenala jako chilli paprička. Pěkně pálivá.

Tolik osobního selhání v jednom dni.

K obědu jsem si dala s Tomem na půl pizzu a sama jsem si pak odběhla koupit vyhlídnuté magnetky. Na cestách vždy kupuji magnetky na lednici a hledám tu nejnižší cenu. Tyhle věci jsou na většině míst šíleně předražené. Když víte, kde hledat a neskočíte hned po první věci, kterou vidíte většinou to seženete i o 70% levněji. Takže mě se téměř všude daří koupit jednu magnetku za jedno euro. A povedlo se mi to i v Cefalú.


Slunce nás pálilo až do večera a na nebi nebyl za celou dobu ani mráček. Sedat si do rozžhaveného auta byl vždy očistec.



Dubový les

Od Cefalú jsme odjeli do vnitrozemí. Teď se budeme pomalu přibližovat k Etně. Už zítra jí uvidíme.

Cestou byl nádherný a hlavně neoplocený dubový les. Nekoukala jsem se, kde přesně to bylo, ale nejspíš někde v okolí Madonie. Tam budeme dnes spát. Byla to radost vidět kus neoplocené země a hlavně tak krásné.  

Naše auto zůstalo stát pod kopcem, na kterém byl piknikový stůl, a my se vydali na průzkum. Vedlo tu několik turistických cest. Nedaleko silnice se mezi stromy se pohybovalo pár zvířat. Kluci mi tvrdili, že to jsou kozy. Ale žádné kozy to nebyli. Byli to prasata. Nedaleko vrcholku, kde měla být naše ložnice, stálo jedno prase přímo před námi. Jen pár metrů od nás. Nás malý výlet skončil už po kilometru, ani ne. Pohled na prase přímo před námi nás otočil zpátky, protože nikdo z nás nevěděl, jestli se nás třeba nerozhodne vzít rypákem.







Na internetu jsem našla, že zdejší černá prasata nechávají pást na volno, aby měli lepší maso, a pak je odchytávají. Ale to my nevěděli a asi se nám to ani nechtělo riskovat. Tak se naše kroky stočili zpět na naše vyvýšené místo s nádherným výhledem na mohutné kopce kolem. Chvíli se všichni rozhlíželi, bloumali a nasávali atmosféru, než jsme se vrátili pro hamaky a věci na spaní do auta a šli si pověsit hamaky na duby. Večeřeli jsme na okraji skály s pohledem na zapadající slunce.

Něco takového nezachytí žádný foťák. Tu vůni, tu chvíli, kdy slunce pomalu mizí za obzorem moře, ten večer, ten moment považuji za vrchol a nejdokonalejší okamžik našeho výletu. Popíjeli jsme teplé pivo a jedli gumové medvídky a bylo nám krásně.

Slunce zapadlo a my se pomalu odebrali na náš kopec a vlezli si do hamak.

Chrousti ztichli a kolem nás se zanedlouho rozprostřela úplná tma.






Kluci už zařezávali, nebylo ani kousek světla a do ticha kolem nás se rozlehl dusot kopyt nějakého zvířete, které přiběhlo. Adrenalin mi v tu chvíli vylítl pěkně vysoko. To je snad vtip?

Když na to teď vzpomínám, musím se smát sama sobě. Ale v tu chvíli  byla moje dušička podělaná strachy. (Ehm, posera, co chce spát pod širákem). Ani jsem se neodvážila pohnout a přemýšlela, jaká šelma nás to přiběhla sežrat. Ani mě neuklidnil fakt, že zvíře velmi hlasitě žralo jen listí ze stromů. Jediné co by mě uklidnilo, by bylo, kdybych si to neškodné zvířátko mohla prohlédnout, dřív než mi strčí hlavu do hamaky a já dostanu infarkt. To se mi, ale nesplnilo, dokud mýtinku neosvítil měsíc a to bylo až po pár hodinách.

S čelovkama nebylo nic vidět a já nakonec usnula.

Nikdy předtím jsem nespala pod širákem v neznámé přírodě a na to, že kolem mě budou možná běhat prasata a podobně jsem byla naprosto nepřipravená. I když předtím běhali v lese za denního světla a já je viděla!! Asi moc koukám na horory. Ve tmě se v mé hlavě proměnily v krvežíznivé potvory.

Frkání mě rušilo dlouho do noci, dokud se v měsíčním světle konečně neobjevila silueta obrovského bílého koně.(Jednorožce). A já mohla v klidu spát, protože tady žádné bestie nežijí.