ROADTRIP: Sicílie II. - První den na cestě
0:25
Noc na letišti
Byla jsem před i během letu hrozně nervózní. Všechny ty divné věci a k tomu dlouhé čekání ve mě probudilo pocit jako kdyby nic okolo nebylo reálné.
Vždycky
v letadle pozoruji, jak se chová personál. Ve filmu The Day After Tomorrow říkali, že dokud rozvážejí pití a jídlo je
všechno v pořádku (haha). Naštěstí mám vedle sebe Toma. Každý v uších
svoje sluchátka a jedeme naše největší pecky. Myslím, že pán co seděl vedle mě,
musel mít trauma z našeho neustálého křepčení. V shufflu mi hrál ten
nejvíc party playlist na uklidnění.
Jen mě
málem trefilo, když letadlo při přistání na ranveji poskočilo. Nejspíš je
to úplně normální, ale nelétám tak často, takže těžko říct.
V půl druhé
v noci jsme byli na místě a spousta lidí zůstala jako my na letišti přes noc.
Letištní hala v Trapani je jen pár okýnek patřící půjčovnám aut, kavárna a pár
lavic. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na místní těžký a vlhký vzduch. V
příletové hale bylo sem tam jen pár nepohodlných sedaček. Chvíli jsme
okouněli a já si postupně jednu lavici zabrala celou pro sebe, zapomněla jsem
na to jak je tvrdá a spala nerušeně pár hodin.
Kluci někde
zjistili, že letiště je normálně přes noc zavřené a jen kvůli našemu zpožděnému
letu zůstalo otevřené a my mohli spát uvnitř. Na takovém letišti by mi vůbec
nevadilo spát venku v hamace. Každopádně nás to nenapadlo a při průzkumu venku toho
moc vidět nebylo.
Už v šest ráno
se mi nechtělo dál spát, tak jsem si vyčistila zuby a k snídani si dala
espresso a suchou housku s kusem hermelínu z Prahy. Záchody tu jsou naprosto
příšerné, smrdí a nemají prkýnka. Tak to bylo na většině míst na Sicílii. Žádný
luxus tu nečekejte. A to ani v kavárně, restauraci a tak dále. Další věc
je, že se nikde nesmí házet toaleťák do záchodu. Na ten mají hned vedle
speciální koš.
S Tomem jsme
udělali rychlý průzkum blízkého okolí. Obklopovalo nás parkoviště s hlídacím
psem, suchá tráva, pár stromů a jeden poničený kaktus. Nikde tu není pěší zóna.
Vzduchu od moře jsem se nemohla nabažit.
Půjčujeme si
auto
V osm ráno
otvírala autopůjčovna.
V
hlavě se mi už rýsoval obrázek narvané pláže a koupání v moři.
Pán z půjčovny
nám udělal několik nabídek. Měsíc před odletem jsme řešili, zda si auto
rezervujeme předem. Jenže všude bylo uvedené, že potřebujeme kreditní kartu. Na
české helpline mi moc nepomohli, kromě toho, že mi zopakovali: „Ano opravdu je potřeba
kreditní karta.“
Na internetu
psal každý něco jiného a nikdo z nás s něčím takovým neměl zkušenost
ani nikoho známého, kdo by měl. Tak z té rezervace nakonec sešlo a my
spoléhali na to, že to s kreditkou není tak žhavé. Taky že nebylo. Peníze nám zablokovali
z debetky. Naše částka za auto byla najednou třikrát tolik, než jsme si na
začátku představovali, ale pro 4 lidi to byla pořád slušná cena.
Jediný zádrhel
byl ve věku řidiče. Řidičům pod 25 let účtují navíc 12 eur. Za den. To by nás
vyšlo o dost dráž a už by to nebylo výhodné ani pro 4.
Pán byl, ale
kulišák a postaršil Radima o dva měsíce. Jsem strašně vděčná za tohohle hodného
Itala. Všechno nejlepší! (Máme, to ale štěstí, že?)
 |
| Náš dům. |
Cestou na
pláž
Naše auto po
osmé ráno jelo z letiště do Trapani. Na třetí pokus jsme na kraji města
našli Lidl. Dopravním značkám vůbec nerozumíme a postupem času zjišťujeme, že
všechno to značení a předpisy, které známe, jsou tu asi jedno obrovské
doporučení. Italové jezdí pěkně na prasáka. Jejich ulice jsou malé, jejich auta
jsou malé a jim nedělá problém do sebe párkrát žďuchnout a jedou dál. Tisíckrát
za cestu si každý zatroubí, nevíme proč, ale všichni prostě jedou dál.
Hned mě na
parkovišti kousli tři komáři. Repelent sebou nemám. Ani nic na kousnutí. Do
zásob jídla přibyl sýr, pečivo, banány… Prostě něco, aby to v autě vydrželo
vysoké teploty a my to mohli jíst i zítra.
Neměla jsem
teploměr, ale v devět ráno muselo být už minimálně třicet stupňů.
Navigace nás
dovedla až do Intersportu, kde jsme chtěli koupit bombu na náš hořák, abychom
si mohli uvařit těstoviny a čaj. Jenže místní Intersport nebyl takový, jaký ho
známe. Měli jen oblečení. Žádnou výbavu na kempování. Nikdo neuměl
anglicky a na slovo camp a fire se nikdo nechytil. Holt Italové prý
nekempují a nechápou, proč vy chcete něco takového dělat.
Rozpálené
Trapani nás moc nelákalo a tak se rozhodlo, že budeme raději hledat pláž.
San Vito Lo
Capo leželo dál na severu. Je tu snad víc prodejců šátků než turistů. Naposledy
jsem byla u moře 11 let zpátky, ale nic takového si nepamatuji. Tady
nám každých 15 vteřin někdo nabízel všechny možné cetky.
S Tomem
se nám akorát podařilo pořídit moc pěkné osušky. To byla investice také do
budoucnosti. Určitě je využijeme i po dovolené.
 |
| Já se chtěla fotit, ale Toma to zmohlo. |
 |
| "To jako držíš co?" ..."Nic nedržim." |
Městečko
Palermo
Odpoledne
jsme stihli dojet do Palerma. Tam se nám podařilo koupit bombu na hořák a
projít se pěkným městem. Hlavní ulice plné lidí a okolní zase plné odpadků.
Odpadky, pytle, jídlo, krabice byli všude. Mezi tím běhali divoké kočky a
holubi. Takové bylo Palermo. Ten kus města nám bohatě stačil. Tady je toho
k vidění určitě víc, ale my chceme vidět jiné věci a tak jedeme dál. Žádná
ztráta času ve velkých městech.
 |
| Palermo |
 |
| Pošta v Palermu |
První noc v
divočině
Naší první noc jsme strávili na
kraji městečka, jehož jméno neznám, u hřbitova na parkovišti. Po 60 kilometrech
hledání to bylo místo, které se zdálo jako jediná možnost. Už jsme se těšili na
naše těstovinové hody, ale bomba na hořák nepasovala. Takže žádná teplá večeře
ani ranní čaj.
Kluci spali
v autě a my s Tomem jsme si pověsili hamaky vedle sebe mezi strom a plot
autobusové zastávky.
Jednou kolem
nás proběhla liška a vzápětí se z toho malého náměstíčka u hřbitova se kdo ví
proč, stal kruháč. Každých pět minut sem přijelo auto, otočilo se a odjelo.
Někdo sem přijel venčit psa a nějaký kluk tu učil slečnu jak se rozjíždět a tak
dále. Do půlnoci tu projela snad půlka
města. Nikdo nám nevěnoval pozornost a já usnula jako miminko a vzbudil mě až
budík v sedm ráno.
(Tom mi později přiznal, že viděl na silnici dole běžet psa. Můj dobrodruh
ve mně je ve skutečnosti vlastně pěkný strašpytel a bojí se, aby nás nesežralo
nějaké divoké zvíře.)
 |
| Ložnice v divočině u parkoviště. |
0 komentářů