Po více než půl roce přišel den, který jsem si několikrát představovala ve své bujné fantazii.
Tahle kapela sem jezdí pravidelně už skoro 30 let. Jen byla otázka času kdy se to stane.

Depešákům jsem definitivně propadla během melancholického období na podzim 2014. Užívala jsem si hudby, života, nezávislosti, osamělosti a poslouchala jsem je každý den na cestě do práce.
Někteří by mohli říct, že nejsem ani za mák fanoušek jako oni. Vždyť je poslouchají už třicet let!!  Ale zamilovat se je snadné a láska je intenzivní a v hudbě pro mě žádné limity nejsou. Jednou je miluju, ať je to rok nebo dvacet.

Byla jsem dlouhé měsíce mučedník lásky. Poznala jsem nové věci a představovala jsem si narvanou halu, která zpívá moje nejoblíbenější písničky. Chodila jsem mezi podzimními listy a měla v duši zvláštní úlevu, že já jsem já a nikdo jiný. Pamatuju si na ten podzim jako na včerejší den.
Před pár dny jsem se ocitla v hale pro 20 tisíc lidí a Depešáci váleli.  Lidé všech věkových kategorií přišli na další z desítky koncertů, které tu odehráli. Nikdy ve svém turné nevynechali Prahu a poprvé tu hráli v roce 1988. Už poprvé v Praze hráli pro 13 tisíc lidí. Byla to v té době naprosto vyjímečná a zlomová věc. Ještě jsem ani nebyla na světě a tehdy i minulý týden tam bylo určitě spousta lidí, kteří je tehdy viděli poprvé jako vzácnost. Je to fascinující.
Jsem štastná, že jsem je mohla vidět a určitě si nenechám ujít další jejich kocert až tu budou.