(Po dlouhé odmlce, kdy jsem si zas dávala do pořádku svůj život se vracím dopsat, to co jsem začala.)

Z lesa

Čekalo nás další krásné ráno a já si při té příležitosti slíbila, že přestanu být posera.

První noc se zdálo, že týden je dlouhá doba, na to bydlet v autě, ale místo na přespání jsme vždy našli, sprchovali jsme se na pláži a ve městě byla vždycky nějaká ta kavárna nebo restaurace se záchodem. A dnes už je náš roadtrip skoro v půlce.

Tahle dovolená je pro mě úplně nové dobrodružství. Tom stopoval celou Evropou, kluci takhle projeli a prostopovali Norsko, ale já něco takového zažívám poprvé.

Vždycky jsem se viděla na takové té typické dovolené, kdy máte všechno pohodlí zajištěné a nic nemusíte řešit. Ale teď zjišťuji, že se to dá dělat i jinak a že mě to šíleně baví.

Vyhovuje mi špína, nejistota, nějaký ten strach a spoustu zážitků. Počítala jsem s tím, že mi bude nepohodlně, vedro, že budu mít žízeň. Že se spálím a budou mě svědit komáří štípnutí, kterých už teď mám nepočítaně včetně jednoho obrovského na čele.

Cokoliv se na našem výletě může pokazit, ale učím se, že když na to moc nemyslím a dopředu s tím počítám, tak se toho vlastně nic moc nestane. Tyhle věci jsou součástí, toho co děláme. Všechno záleží na tom, jak se s tím popereme a to mě prostě baví a posunuje mě to dál. Nejvíc tady teď bojuju se svým strachem z neznáma v noci. A přitom je to v pohodě. Jen moc koukám na horory a mám bujnou představivost.

Den před odjezdem jsem zvracela, jak alík a vypadalo to, že neodjedu. A teď jsem tady a zítra polezu na sopku. Všechno je super.

Všude je plno květin.

A překrásných dveří.

Fotku si pánové vyprosili.

Města na kopcích, kaňon a noc na Etně

Kolem deváté byla už Etna na obzoru. Na její severní straně se nachází nádherné město Castiglione Di Sicilia s neuvěřitelným výhledem a s troskami středověkého hradu na jeho vrcholu.

Slunce dnes pálilo obzvlášť intenzivně a my se šplhali až k hradu úzkými uličkami. Trosky byly volně přístupné a naší samostatnou prohlídku dokončil milý průvodce. Sám od sebe nám svojí angličtinou s italským přízvukem (kterou považuju za neskutečně roztomilou) řekl o historii města i okolí.

Pohled z Castiglione Di Sicilia.

Castiglione Di Sicilia.

Spálená ramena mě příšerně pálila a já toužila po ochlazení v našem dalším cíle – v lávovém kaňonu Alcantara.

Pro změnu jsme zase nemohli najít místo na oběd, ale náš strážný anděl nás navedl do jedné moc pěkné restaurace přímo u dolního parkoviště kaňonu. Majitelka byla neuvěřitelné zlatíčko. Poradila nám, ať jdeme nahoru po silnici a koupíme si lístek do horní části pláže jen za euro. Tady dole stojí vstup na soukromou pláž 13 eur. A k radě nám nabídla nejluxusnější obrovské olivy naložené v oleji a chilli.

Po obědě jsme sešli po strmých schodech hluboko pod úroveň silnice do kaňonu.

Voda byla nádherně ledová. Přesně něco pro moje spálená záda. Obklopovaly nás vysoké skalní útvary vytvořené lávou. Vzadu byl vodopád a my se podél skály vydali proti proudu s až k peřejím a pak se nechali unášet silným proudem zpět na začátek.

Po vydařeném koupání a odpočinku se kaňon začal plnit lidmi a my se vydali zase dál. Na skok do města, kde se natáčel Kmotr a pak k Etně do 1800 metrů na parkoviště, které slouží hlavně při zimním provozu pro lyžaře. Teď bylo prázdné.

Jedna z filmových lokací Kmotra.

Láva.

Naše zásoby jídla se poměrně zúžily. Nestihli jsme dnes žádný obchod. Jediný široko daleko byl už v šest zavřený.

V sedm večer bylo ještě takové vedro, že se mi roztékal mozek a já se těšila, až zapadne slunce. Můj první kontakt s lávovým štěrkem byl při hledání vhodných stromů, na které pověsíme hamaky, a moc se mi to v sandálkách nelíbilo.

Všude bylo milion much a komárů a už to vypadalo, že budu spát na samotce a všechno mě sežere za živa. Nakonec jsme hamaky pověsily blízko parkoviště. Pohled nahoru byl uchvacující.

Moje hamaka zase visela moc vysoko, ale už jsem se naučila do ní skákat a vlastně to bylo moc příjemné viset tak vysoko nad zemí.

V půlce noci mi ledový vítr profoukl spacák i hamaku a já půl hodiny ležela a snažila se zahřát a usnout. Pak se ozval Tom, že mu je taky pěkná zima a oběma nám drnčely zuby. Radimovi prý zima nebyla, ale šel s námi do auta, protože sám zůstat nechtěl.

A tak jsme se ve dvě ráno přesunuli do auta, našli si polohu v polosedě a já spala jak miminko. Probudil mě budík, světlo a vyschlá ústa. Bylo mi, jako kdybych spala týden bez vody na poušti, ale těšila jsem se na skromnou snídani a naší dnešní výzvu vyšlapat tuhle sopku.

 

Ještě pár stránek a do hajan.