30.9.2019
Dnes se cítím podivně.
Je to podzimní mrak, který na mě jde. Celý den je mi do
breku a cítím se ztraceně. Celý měsíc jsem cvičila, pracovala, učila se,
tvořila, byla venku, na horách. Svítilo slunce a všechno mě hřálo.
Nechtěla jsem však veškerou snahu zahodit a jít si lehnout s kapesníkem
a čokoládou na zbytek dne do postele. Ten den by se mohl protáhnout na dny
a možná měsíce.
Pro sebe a pro někoho jiného, komu by se to hodilo jsem
sepsala pár tipů na to, jak překonat mrzutý den. Já ho díky tomu překonala. Za tři
čtvrtě dne. Tak vznikl tenhle článek.
Vzpomeň si na svoje plány, cíle. Vytáhni to-do listy.
Je čas si připomenout proč jsi tady. Za čím jdeš? Vytáhni
zapsané cíle. Já si je vždy píšu, protože jak upadám do melancholie nemůžu si
nikdy vzpomenout, jaký byl smysl mých dnů předtím.
Projdi si svoje cíle. Možná přijdeš na to, že jich máš už
pár splněných. Vyber alespoň jednu věc, kterou dnes splníš nebo s ní pohneš
kupředu.
Připadá ti, že tě nic nečeká? Zamysli se. Jestli opravdu
ne, zkus začít plánovat místa na dovolenou, výlety, seznam jídel, které chceš
ochutnat, seznam knížek, které chceš přečíst, co chceš ještě na podzim stihnout?
Začni si rozepisovat svoje plány a cíle na jednotlivé body. Uvidíš, že toho je
tolik, co tě čeká.
Najdi kolem sebe inspiraci
Projdi si zajímavé weby, knížky nebo časopisy. Všude je
tolik inspirace a ta ti pomůže otevřít
sklíčenou mysl. Vylov svoje odložené
projekty a zájmy. Co z toho bylo dlouho u ledu?
Jdi na pinterest, oblíbené blogy, stáhni si zajímavý
e-book k tématům, která tě zajímají, najdi recepty, které chceš zkusit, najdi
si výukové a DIY weby, hledej nejnovější tipy, události, dění ve světě…
Vše, co tě zaujme si poznamenej, ulož a zapiš. Zkus realizovat
jednu věc z tvého předešlého seznamu. Zkus se opravdu zaměřit na projekty,
které máš už rozdělané a byly vytyčeny předtím. Protože další seznamy nových věcí
vedou ke stagnaci a hromadění úkolů a projektů. Nesnaž se najít za každou cenu něco
nového.
Vykliď prostor
Na tvoření, učení a posun kupředu je nejlepší pořádek.
Začni úklidem pracovního místa. Kromě toho si najdi dvě až tři věci v domácnosti,
které jsou zanedbávané nebo bys je normálně neuklidil. Zbav se jednou pro vždy
lichých ponožek a dalších tří věcí, co už nepřinášejí radost a jen se na ně
práší.
Udělej si prostor nejen v hlavě, ale také i okolo
sebe.
Hýbej se
Zacvič si nebo jdi na procházku. Alespoň na 20 minut zahřej
své tělo pohybem. Čerstvý vzduch tě přivede na jiné myšlenky. Vynes smetí a
prodluž si pobyt venku. A když je opravdu hnusně? Zamiř na youtube a najdi si tvé
oblíbené nebo nové oblíbené video se cvičením.
Promluv si
Popovídej si někým, koho máš po ruce nebo někomu
zavolej. Zeptej se na něco, na co by ses normálně neptal. Klidně řekni, že ti
dnes není nejlíp a potřebuješ si popovídat. Vyslechni i toho druhého. Třeba
nejsi sám, komu je smutno.
Tohle jsou věci, které mi moc pomohly. Den začal smutkem,
chutí brečet a zahrabat se před světem. Sedla jsem si nad to a zamyslela se nad
tím, co jsem dělala a chtěla dělat. Uklidila jsem si v lednici, vyhodila
starý sušák, zacvičila si, napsala si věci, co chci dneska udělat a udělala je.
Později mi Tom a moje maminka udělali terapii a já sepsala tyhle tipy. A mám hroznou radost, že jsem se nevzdala a něco z té špatné nálady vydolovala a vytvořila.
Pro každého může fungovat něco jiného. Napiš mi do komentářů jestli ti třeba pomáhá něco jiného a co.
Pro každého může fungovat něco jiného. Napiš mi do komentářů jestli ti třeba pomáhá něco jiného a co.
Jaký je nejlepší
pohodový den?
Pro mě je to
nejlépe slunečný den, kdy nespěcháme, kdy třeba jdeme na procházku, na houby,
založíme oheň, opečeme si buřty, dáme si pivo… A přespíme u ohně pod
hvězdami. Je to přesně takový ten den, který neplánujete a složíte ho z
maličkostí, užijete si každou chvilku, a ještě k tomu z něj natočíte krátká
videa, která si poskládáte. Tohle je moje úplně první sestříhané video zachycující
jeden pohodový den s přáteli kdesi u lesa. Pro někoho možná úplně obyčejný, ale
pro mě – dokonalý a plný lásky.
Co je to být sám sebou a jak moc jsme sami sebou?
Okolo nás
je spousta vjemů, lidí, informací, názorů, zážitků, zkušeností a my si z toho
každého kousíček ukládáme.
Lidé mi občas říkají ať zůstanu
sama sebou, ať zůstanu vždycky svá. A co to znamená? Jakou mě asi lidé vidí? A
když nejsem svá, tak jaká jsem? V poslední době o tomto tématu docela dost
přemýšlím.
Momentálně
už nějakých pár měsíců prožívám další osvícenství svého života. Poslouchám
desítky podcastů – poslouchám různé názory, věci o zdravém životním stylu, o
osobních zkušenostech atd. Přemýšlím o tom, jak já jsem já a jak si teď mnohem
více vážím sama sebe, co mě k tomu přivedlo a jak to, že se teď cítím
spokojená a šťastná (s nešťastnými výkyvy samozřejmě).
Při tom
všem rozjímání a přemýšlení jsem přišla na spoustu věcí, ale jedna je nejvíce podstatná.
Proč se
mi nikdy předtím nepovedlo být dlouhodobě spokojená, šťastná, se zdravým
pohledem na svět, a dokonce i postavou. Proč mi vydrželo tak dlouho se utápět v temných
hlubinách. Proč jsem nikdy nedělala věci, které mě baví a posunují vpřed?
To je tak, že nikdy předtím nebylo
žádné JÁ.
Vždycky jsem chtěla být někdo jiný,
mít jiné názory – protože všechny mi přišly lepší než ty moje, postavu – tu kterou
měly kamarádky, spolužačky...
Chtěla jsem jiné oblečení, jméno,
vlasy, nos, nohy, umět to, co uměl někdo jiný, vlastnit to, co měl někdo
jiný.
Jak moc toxické tohle je a kolik
lidí to má stejně a žije tak svůj život. Kolik lidí se z toho dokáže dostat a
kolik lidí s tím občas ve slabých chvilkách bojuje znovu a znovu, tak jako já?
Nyní je pro mě mnohem jednodušší
určit, kdy se chovám toxicky sama k sobě a pak si dokážu vybojovat své já. Ale
občas je to ta nejtěžší věc na světě a nechce se mi do toho. Protože svět kolem
nás nám podstrkuje krásné životy druhých ze sociálních sítí, posloucháme podcasty
úspěšných lidí, koukáme se, jak se z koníčku stane obživa a koukáme a
posloucháme a chceme to taky, ale zapomínáme dělat ty jiné věci, které definují
tu naší pravou podstatu. Zapomínáme, že existujeme a že to co mají ostatní
nemůžeme dělat, protože to nejsme my. My bychom měli dělat věci, které vyhovují
nám samým, a ne těm u kterých je vidíme.
A co je být sám sebou? Nevím,
tuším. Já jsem sama sebou, když jsem spokojená. Což znamená široký pojem věcí,
které se okolo mě dějí na všech možných úrovních. Je to široké spektrum
navazujících událostí, které dělají mě člověkem, kterým jsem nejradši. A
to je pro mě být sám sebou.
Ahoj,
kdo má svoje očekávání před dovolenou? Možná se mi to jen zdá, ale v poslední době jsem zaslechla a následně jsem si opět uvědomila: s očekáváním jen skvělých sluníčkových zážitků na dovolenou nejezdi!
A to se může týkat i dovči na kterou bych jela dvě hoďky autem do Krkonoš. Nebo i kdybych jí trávila doma na zadku.
Hrozně jsem sama sebe překvapila, jak jsem zkažená. Minulý rok, kdy jsem jela na dovču naprosto bez žádných představ a očekávání - tak tam se nepokazilo skoro vůbec nic.
A tenhle rok? No tak ne, že by to bylo nějak špatný. Bylo to nádherný! Za jeden týden jsme v podstatě projeli celý ostrov a připadlo nám, že jsme tam celé měsíce.
Já si ale tentokrát udělala nějaká naivní očekávání, proběhly nějaké představy ohledně denního režimu a jídla a ejhle. Nečekaně vůbec nic z těchto mých očekávání se nesplnilo.
V každém případě se splnilo spoustu jiných krásných věcí za které jsem nesmírně vděčná. Zažila jsem nádherný pocit odpočinku, zapomenutí na starosti a vděčnost. A hlavně...cestovala jsem, zažívala jsem nádherné věci, jela jsem s lidmi, které mám ráda a na kterých mi záleží. Akorát jsem byla trochu zpovykaná.
Na druhou stranu jsem si zažila i několik nových pocitů, a to třeba nepohodlí, nepříjemnou alergii na slunce už po prvních dvou dnech a nastydnutí z klimošky v autě.
No, co je rok dlouhý, naposledy jsem byla nemocná skoro před rokem, na konci léta, když se nečekaně ochladilo a já měla to svoje krátké tričko.
Celou zimu nic, ani rýmička. A tůdle na Mallorce v červnu dostanu takovou rýmu, že mi drží skoro už 14 dní poté co jsem se vrátila. To mi musí vesmír vracet nějakou mojí lumpárnu.
Mezi vším je dokonalá rovnováha. Všechno do sebe zapadá a rýmička, nerýmička, krásnou Mallorcu jsem si užila i se spoustou posmrkaných kapesníků (ve skutečnosti jsem smrkala do toaleťáku, kterého jsme měli na bytě nadbytek). Na co kapesníky, když máte tolik toaleťáku?
No to víte, že jsme si lezli chvílema na nervy. Ale to k tomu taky patří. Vedro, hlad a rýma asi udělá své.
A co teda na takové dovolené zažívám za pocity? Ty hlavní jsem si sepsala, abych pak měla v budoucnu s čím porovnávat. Musím podotknout, že hezkých pocitů přebývá o hooodně víc než těch nepříjemných, na které ráda zapomenu a jsou jen připomínkou toho, že všechno nemůže být růžové. Jsem jen zvědavá, co se bude opakovat a co třeba naopak zmizí nebo přibude.
Podělte se taky o svoje oblíbené či neoblíbené pocity na dovolené. Kam vůbec cestujete? :)
Hezké pocity z dovolené:
- Vděčnost
- Pocit nasycenosti
- Silný a intenzivní spánek
- Láska k mému příteli (který tu semnou momentálně není, ale chybí mi jak blázen)
- Klid a vyrovnanost
- Čistá mysl
- Klidné vnímání okolí
- Volnost
- Vůně moře
- Láska k přírodě
Nepříjemné pocity z dovolené:
- Hlad
- Nevolnost z auta, ze slunce a hladu
- Mokré plavky
- Suché ruce a nohy
- Plný močák, zrovna když není záchod na dohled
- Únava - ze slunce
- Alergie na slunce - vyrážka, svědění, boláky
Děkuji přátelé a Mallorco.
-Eliška
V zimě obvykle trpím. A nejvíce trpím v únoru. Propadám
depresím, většina věcí mě nebaví, bývám často nemocná. Moje pleť je suchá,
vlasy jsou bez života a rychle vypadávají, moje tělo je nafouklé a není mi
pohodlné žádné oblečení. Ale letos ne. Tenhle rok,
tenhle únor svítí sluníčko. Nesvítí pořád, ale cítím, že je ho víc než jindy.Nikdy jsem neviděla tolik
sluníčka a inspirace v nejtemnějším měsíci v roce. Nikdy mi v únoru a v zimě
nebylo tak dobře. Moje vlasy nikdy nebyly tak hezké. Vím to, protože si
pamatuji každý únor a každou zimu, kdy jsem byla jen nešťastná skořápka.
Zničená a zoufale čekající jaro a sluneční paprsky.Tenhle únor je jiný a je moc
hezký. Takže jsem o tom, jak moc šťastná jsem musela napsat dřív, než to zase
přejde. Ale doufám, že ne. Je to moje velký přání, aby to
vydrželo.
A co vám pomáhá přečkat zimní období?
Měla jsem nádhernou neděli. Báječný pátek, zasněnou sobotu a nádhernou neděli. Prostě ideální víkend.
Tomáš navrhl dvě varianty výletu. Vybrala jsem si první variantu naučné stezky. Jenže tu bych raději viděla rozkvetlou a sluncem zalitou. Takže jsme se pak společně rozhodli pro variantu číslo dvě. Výlet na zřícenu hradu Ronov s výhledem na krajinu.
Auto jsme nechali ve vesnici Blíževedly. Z Prahy jsme tam dofrčeli asi za hodinu.
Byla jsem nadšená z vůně, která se mi cestou dostávala do nosu. V půlce února tu nebyl žádný sníh a vonělo to tu jak ve staré stodole plné sena.
Bylo tu ticho, ovce se v klidu pásli venku a koukali na jediné dva lidi jdoucí do vedlejší vesnice. Z okolí k nám doléhal jet štěkot psů. Miluju místa, která jsou od nás vzdálená v podstatě jen kousek, ale vypadají jako z jiného světa. Jako z pohádky.
Vůně půdy, větru a lesů okolo mě dělali šťastnou. Byla jsem moc šťastná, když jsem viděla osamělý kopec na jehož vrcholku byla zřícenina hradu. Na konci dne mě bolely nohy jako blázen, takže jsem ráda, že jsme vyrazili na kratší výlet. Přece jen teď trochu zaostáváme s tréninkem.
Tenhle hrad za 30-leté války dobili a vypálili Švédové. Divili jsme se jak to udělali, protože cesta k hradu byla šíleně strmá a krkolomná. Staré stromy povídaly uskřípané a vrzavé příběhy minulých dob. Jiné staré stromy ležely polámané větrem na cestě k rozkladu.
Na chvíli se nám ukázalo sluníčko a zalilo výhledy zlatem. A pak se zase zatáhlo a všechno utichlo. Říkala jsem, jak je super, že nám počasí tentokrát přálo. Vždycky, když někam jedeme, tak má být hezky a většinou je úplně nejhůř. Dneska bylo tak akorát.
Nebýt pokácených stromů a vyježděných cest těžkými náklaďáky myslela bych si, že jsem se vrátila v čase. Určitě by nás tady přepadli loupežníci.
Všude kolem nás byla jen příroda, já a Tomáš. Na úplném vrcholku se nám zatáhlo a foukal vítr. A ty výhledy a to všechno okolo! Tady to musí být nádhera v jakémkoliv ročním období.
Cesta dolů už byla snadná a trošku jsme si jí zkrátily. Už jsme nešli jako předtím po asfaltové silnici, ale vzali jsme to do Blíževedel zadem okolo lesa. Odtud byl na kopec Ronov a na skály úplně kouzelný pohled. Slovy to ani nejde popsat. Zajeďte si tam někdy sami. Je to fakt nádhera. A nezapomeňte cestou na kešky. Protože my zas zapomněli.
