I.
Je tu další výlet!

Kdy? První víkend září.

S kým? S kým jiným než s Tomášem. A táta nás svezl.

Kam? Do Krkonoš. Prošoupávat boty po horských hřebenech.


Takže kudy kam?

Z Horní Rokytnice jsme se nechali svézt 'ultrabusem' na Zlaté Návrší. Minuli jsme Mohylu Hanče a Vrbaty a mezi křovisky se prodrali až k Labské Boudě. Nebylo to tak namáhavé. Mělo být tropické počasí a tak zase doplácím na svojí důvěřivost a je mi trochu zima. Tropy rozhodně nejsou a pěkně tu nahoře fouká. Sluníčko nikde, nebe je samý mrak, ale i tak vidíme v dálkách Sněžku a horské boudy. Jdeme po kamenné stezce dokud se nevyloupneme nahoře v Polsku u Sněžných jam. Žádný sníh tu, ale v létě není jen spousta svačících lidí.
Pokračujeme k prameni Labe a děláme spoustu směšných fotek. U pramene je ještě víc lidí, pramen je špinavý a smrdí. Opravdové potěšení nalézám mimo turistické body na cestách kde nikdo není a je tu cítit vůně trávy, kamene a vřesu. Je to nejpříjemnější vůně, kterou jsem kdy mohla cítit .
Musíte jí cítit, není možné jí popsat tak jak ve skutečnosti je.

Přes Pančavskou louku jdeme pořád dál a dál až se stočíme okolo Lysé hory a Kotle cestou k našemu vytouženému místu na oběd.
Na chatě Dvoračky ochutnáváme nejlepší housku, kterou jsme kdy měli. Božskou, křupavou housku z domácí pekárny. Budeme na ní vzpomínat a doufat, že příště na nás bude také čekat.
Místo smažáku na který jsem měla hroznou chuť už několik týdnů a chtěla jsem si konečně pořádně dát do nosu nějakou prasárnu na svoje břišáky jsme si dali borůvkové knedlíky. Obrovské, s kopcem šlehačky. Jestli bych mohla o nečem psát pořád, tak o jídle.

Se spokojenými plnými bříšky jsme zpomalili a valili se z kopce dolů. Prošli jsme okolo místa na, které mám z dětství ubrečené vzpomínky a po cestě jedli borůvky. Ze Studenova to bylo domů už kousek, ale i tak Tomáš zvládnul zapomenout brýle na jedné z laviček, které byli po cestě. 

Za odměnu jsme si u chalupy dali pár piv a šli spát po spoustě buřtech a alkoholu když už byla hluboká noc.